Aktuality

Vyjádření Post Bellum, o.p.s. k vyhlášení nálezu ve věci na zrušení části zákona o archivnictví před Ústavním soudem – Aktualizováno

Aktualizace 12.1.2017: Ústavní soud nevyhověl návrhu Nejvyššího soudu  na zrušení části zákona o archivnictví. V praxi to znamená, že badatelům zůstává přístup k dokumentům z období nacistické i komunistické totality a je zachována svoboda bádání v archivních pramenech z tohoto období. „Spadl mi kámen ze srdce. Raduji se. Ústavní soud má naštěstí osm soudců, kteří si myslí, že zkoumat minulost i prostřednictvím archivní dokumentace není jen o dějepisu, ale o objevování hodnot. Třeba právě takovych, za které má cenu bojovat a případně i položit život. Tedy je to zapas o budoucnost a charakter naší společnosti,“ komentoval verdikt Ústavního soudu Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum, o.p.s

Plénum Ústavního soudu vyhlásí ve středu 11. 1. 2017 nález ve věci návrhu Nejvyššího soudu na zrušení § 37 odst. 11 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů („zákon o archivnictví“).

Tato část zákona o archivnictví zajištuje po mnoho let efektivní přístup k dokumentům vzniklým z činnosti státních orgánů v době nacistického a komunistického režimu. Je tak významným nástrojem pro objasňování pohnuté historie naší země v období nacistické okupace a komunistického režimu vědci, akademickou obcí, badateli, ale i oběťmi nacistické a komunistické perzekuce a jejich příbuznými.

Obecně prospěšná společnost Post Bellum se patnáct let zabývá dokumentováním, zpracováváním a publikováním výpovědí pamětníků 20. století. Za dobu svého působení Post Bellum připravilo nebo se podílelo na přípravách 500 hodin rozhlasových pořadů, desítek televizních dokumentů, výstav, odborných a popularizačních knih či krátkých filmů a zdokumentovalo a publikovalo více než 3000 pamětnických příběhů ve sbírce Paměť národa. Jde zejména o osudy veteránů druhé světové války, protinacistických odbojářů, obětí holocaustu, politických vězňů 50. let i let pozdějších, duchovních, disidentů, ale také představitelů moci – agentů KGB, NKVD, StB, politických funkcionářů.

Nic z toho by nebylo možné, pokud by badatelé a dokumentaristé neměli přístup k archivním materiálům. Bez konfrontace vyprávění pamětníků s dalšími historickými prameny, z nichž nejdůležitější je právě archivní dokumentace, nelze publikovat odborné analýzy či pořádat výstavy, aniž by se jejich autoři vystavovali odbornému zpochybnění své práce.

Pokud zaznamenáme vzpomínky například politického vězně z 50. let, můžeme si dnes jeho vyprávění ověřit v archivech – zjistit přesná data uvěznění a propuštění, soudních procesů, nahlédnout do vyšetřovacích protokolů, záznamů z věznic. Nedokumentujeme pouze vzpomínky obětí totalitních režimů, ale i těch, kteří se na jejich budování a chodu podíleli. Mnohdy se oba aspekty odboje a spolupráce s režimy v jednom životním osudu proplétají. Pamětníkům předkládáme archivní dokumenty, zaznamenáváme jejich reakce na ně a mimo jiné v nich nacházíme podklady pro oslovování dalších pamětníků. Za patnáct let fungování společnosti Post Bellum se nikdy nestalo, aby dokumentovaný pamětník – vypravěč nesouhlasil s tím, aby badatelé zkoumali archiválie spojené s jeho osobou. Můžeme ale předpokládat, že lidé, jejichž jména prochází touž archivní dokumentací by souhlas ke zpřístupnění neposkytli. Zejména pokud v příběhu hráli negativní roli udavačů, konfidentů, prokurátorů, vyšetřovatelů, řídících důstojníků či bachařů a podobně. Tím by de facto zablokovali přístup k těmto nenahraditelným historickým pramenům.

Podobně jako práci badatelů a dokumentaristů zabývajících se historií by zrušení zákona o archivnictví paralyzovalo i práci samotných archivů. Archiváři by museli v každém vyžádaném spisu vyhledávat osobní údaje a ověřovat, zda lidé souhlasí s jejich poskytnutím – to je samo o sobě velice komplikované, neboť ve spisech se často objevují krycí nebo zkomolená jména, lidé žijící mimo ČR nebo už zesnulí. Podle analýzy provedené v roce 2014 jedenácti předními archivními institucemi v ČR by se badatel vyžádaného svazku dočkal přibližně za rok od podání žádosti. Dnes dochází ze zpřístupnění vyžádané archiválie přibližně do jednoho až dvou měsíců podle rozsahu a umístění v depozitáři.

Pokud by osoby uvedené v archivních materiálech s jejich poskytnutím nesouhlasily, archiváři by veškeré osobní a citlivé údaje museli začernit. Anonymizace všech těchto údajů v archivních materiálech by natolik zdeformovala jejich obsah, že by zcela ztratilo smysl je studovat.

Poukazujeme na rozdíl mezi vyhledáváním informací v archivních svazcích a šířením těchto informací. Plně respektujeme, že při informování a varování veřejnosti je třeba postupovat citlivě, což ale neznamená, že by takový údaj neměl mít badatel vůbec k dispozici.

Jsme přesvědčeni, že svobodné poznání vlastní historie 20. století je neoddělitelnou a nutnou součástí podpory vzdělávaní, vědy a výzkumu, jakož i vypořádání se s totalitní minulostí. Národ, který nezná svoji historii, je odsouzen ji opakovat. Věříme, že Ústavní soud při přezkoumání návrhu na zrušení části zákona o archivnictví vezme tyto skutečnosti do úvahy.

Sdílet

Paměť národa –
Na Stalina!

Podpořte vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
Pomozte nám vyprávět příběh Paměti národa.
Na Stalina!

Normalizované
životy

Podle televizního cyklu Příběhy 20. století.
Koupit knihu

Děkujeme všem, kteří nám pomáhají zaznamenat životní osudy pamětníků 20. století a vyprávět je dál.