Aktuality

Vyjádření Post Bellum, o.p.s. k vyhlášení nálezu ve věci na zrušení části zákona o archivnictví před Ústavním soudem – Aktualizováno

Aktualizace 12.1.2017: Ústavní soud nevyhověl návrhu Nejvyššího soudu  na zrušení části zákona o archivnictví. V praxi to znamená, že badatelům zůstává přístup k dokumentům z období nacistické i komunistické totality a je zachována svoboda bádání v archivních pramenech z tohoto období. „Spadl mi kámen ze srdce. Raduji se. Ústavní soud má naštěstí osm soudců, kteří si myslí, že zkoumat minulost i prostřednictvím archivní dokumentace není jen o dějepisu, ale o objevování hodnot. Třeba právě takovych, za které má cenu bojovat a případně i položit život. Tedy je to zapas o budoucnost a charakter naší společnosti,“ komentoval verdikt Ústavního soudu Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum, o.p.s

Plénum Ústavního soudu vyhlásí ve středu 11. 1. 2017 nález ve věci návrhu Nejvyššího soudu na zrušení § 37 odst. 11 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů („zákon o archivnictví“).

Tato část zákona o archivnictví zajištuje po mnoho let efektivní přístup k dokumentům vzniklým z činnosti státních orgánů v době nacistického a komunistického režimu. Je tak významným nástrojem pro objasňování pohnuté historie naší země v období nacistické okupace a komunistického režimu vědci, akademickou obcí, badateli, ale i oběťmi nacistické a komunistické perzekuce a jejich příbuznými.

Obecně prospěšná společnost Post Bellum se patnáct let zabývá dokumentováním, zpracováváním a publikováním výpovědí pamětníků 20. století. Za dobu svého působení Post Bellum připravilo nebo se podílelo na přípravách 500 hodin rozhlasových pořadů, desítek televizních dokumentů, výstav, odborných a popularizačních knih či krátkých filmů a zdokumentovalo a publikovalo více než 3000 pamětnických příběhů ve sbírce Paměť národa. Jde zejména o osudy veteránů druhé světové války, protinacistických odbojářů, obětí holocaustu, politických vězňů 50. let i let pozdějších, duchovních, disidentů, ale také představitelů moci – agentů KGB, NKVD, StB, politických funkcionářů.

Nic z toho by nebylo možné, pokud by badatelé a dokumentaristé neměli přístup k archivním materiálům. Bez konfrontace vyprávění pamětníků s dalšími historickými prameny, z nichž nejdůležitější je právě archivní dokumentace, nelze publikovat odborné analýzy či pořádat výstavy, aniž by se jejich autoři vystavovali odbornému zpochybnění své práce.

Pokud zaznamenáme vzpomínky například politického vězně z 50. let, můžeme si dnes jeho vyprávění ověřit v archivech – zjistit přesná data uvěznění a propuštění, soudních procesů, nahlédnout do vyšetřovacích protokolů, záznamů z věznic. Nedokumentujeme pouze vzpomínky obětí totalitních režimů, ale i těch, kteří se na jejich budování a chodu podíleli. Mnohdy se oba aspekty odboje a spolupráce s režimy v jednom životním osudu proplétají. Pamětníkům předkládáme archivní dokumenty, zaznamenáváme jejich reakce na ně a mimo jiné v nich nacházíme podklady pro oslovování dalších pamětníků. Za patnáct let fungování společnosti Post Bellum se nikdy nestalo, aby dokumentovaný pamětník – vypravěč nesouhlasil s tím, aby badatelé zkoumali archiválie spojené s jeho osobou. Můžeme ale předpokládat, že lidé, jejichž jména prochází touž archivní dokumentací by souhlas ke zpřístupnění neposkytli. Zejména pokud v příběhu hráli negativní roli udavačů, konfidentů, prokurátorů, vyšetřovatelů, řídících důstojníků či bachařů a podobně. Tím by de facto zablokovali přístup k těmto nenahraditelným historickým pramenům.

Podobně jako práci badatelů a dokumentaristů zabývajících se historií by zrušení zákona o archivnictví paralyzovalo i práci samotných archivů. Archiváři by museli v každém vyžádaném spisu vyhledávat osobní údaje a ověřovat, zda lidé souhlasí s jejich poskytnutím – to je samo o sobě velice komplikované, neboť ve spisech se často objevují krycí nebo zkomolená jména, lidé žijící mimo ČR nebo už zesnulí. Podle analýzy provedené v roce 2014 jedenácti předními archivními institucemi v ČR by se badatel vyžádaného svazku dočkal přibližně za rok od podání žádosti. Dnes dochází ze zpřístupnění vyžádané archiválie přibližně do jednoho až dvou měsíců podle rozsahu a umístění v depozitáři.

Pokud by osoby uvedené v archivních materiálech s jejich poskytnutím nesouhlasily, archiváři by veškeré osobní a citlivé údaje museli začernit. Anonymizace všech těchto údajů v archivních materiálech by natolik zdeformovala jejich obsah, že by zcela ztratilo smysl je studovat.

Poukazujeme na rozdíl mezi vyhledáváním informací v archivních svazcích a šířením těchto informací. Plně respektujeme, že při informování a varování veřejnosti je třeba postupovat citlivě, což ale neznamená, že by takový údaj neměl mít badatel vůbec k dispozici.

Jsme přesvědčeni, že svobodné poznání vlastní historie 20. století je neoddělitelnou a nutnou součástí podpory vzdělávaní, vědy a výzkumu, jakož i vypořádání se s totalitní minulostí. Národ, který nezná svoji historii, je odsouzen ji opakovat. Věříme, že Ústavní soud při přezkoumání návrhu na zrušení části zákona o archivnictví vezme tyto skutečnosti do úvahy.

Sdílet

Vyprávějte!
My budeme naslouchat

Máte tip na zajímavého pamětníka, jehož životní vzpomínky nesmějí zmizet? Napište nám na pametnici@postbellum.cz

Běžím pro
Paměť národa
20. května 2017

Běžíme za všechny, kteří to nevzdali.
Přihlašte se na behpropametnaroda.cz

Děkujeme všem, kteří nám pomáhají zaznamenat životní osudy pamětníků 20. století a vyprávět je dál.