Dokumentaristé z týmu jihomoravské pobočky Paměti národa pokračovali v natáčení nových osudů, které procházejí československým 20. stoletím.
Díky podpoře Jihomoravského kraje jsme letos, v prvním roce fungování pobočky, mohli začít natáčet. Některá vyprávění jsme zaznamenali už během jara, další na podzim. Natočili jsme např. vyprávění Zdeňka Hrubého, Miroslava Kučeru, Petra Michálka, Kareema Shalamy Tahu, Karla Janouška, Jiřího Voráče, Annu Šťastnou, Zdeňka Hlobila, Jana Romana, Ludmilu Javorovou, Brigitu Hertlovou, Boleslava Písaříka, Vangelise Lioliose, Marii Rychlíkovou a další. Celkově jsme pro Paměť národa zaznamenali jedenadvacet nových osudů.
Některé příběhy jsou již na portálu Paměť národa publikovány, některé jsou zatím ve stádiu editace, překladu či korektur. S některými pamětníky se budeme scházet znovu a jejich příběh dotáčet, protože nám jej nestihli vyprávět celý či je nutné doptat se na důležité detaily. Níže přinášíme některé ze zaznamenaných příběhů…
se narodil 10. března 1951. V roce 1968 vstoupil do tehdy nově zřízeného Svazu mládeže českomoravského venkova Juvena. Členům sdružení se například v říjnu roku 1968 podařilo narušit v Břeclavi setkání kovaných komunistů se sovětskými generály, v roce 1969 zase zesměšňovali prvomájovou výzdobu. Roku 1972 byl souzen za to, že údajně vyhrožoval místním komunistům usmrcením, nakonec vyvázl s podmíněným trestem, který byl následně roku 1974 zrušen. StB na něj od jeho osmnácti let vedla spis, kde byl označen jako nepřátelská osoba. Prohlášení Charty 77 podepsal prostřednictvím jejího tehdejšího mluvčího Tomáše Hradílka v lednu roku 1989, následně se spojil s dalšími disidenty, především s Jaroslavem Šabatou. V létě roku 1989 přivezl do Břeclavi petici Několik vět. O událostech 17. listopadu 1989 se dozvěděl ze zahraničních médií. Následně se účastnil demonstrací v Brně i v Břeclavi. Po konzultaci s Jaroslavem Šabatou inicioval vznik místní buňky Občanského fóra (OF). Organizačně se podílel i na akci Ruce Evropy, kdy několikakilometrový řetěz lidí došel až na hranice s Rakouskem, kde pak lidé ve velkém přecházeli bývalou železnou oponu. Zdeněk Hrubý zůstal v politice, stál u obnovení československé sociální demokracie. V řadách ČSSD zůstal do roku 1999.
se narodil 7. března 1929 na Podkarpatské Rusi, na začátku války se s rodiči přestěhoval na Moravu. Po únoru 1948 vyráběl spolu s dalšími studenty gymnázia protikomunistické letáky. Roku 1949 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. 28. října 1952 se mu podařil útěk z Valdic. Protloukal se po známých a příbuzných, vloupával se do rekreačních chalup, až se nakonec rozhodl vyhledat pomoc na faře. Ještě ve Valdicích se seznámil s knězem Josefem Kůnickým, který v kriminále prohlašoval, že u něj najdou političtí vězni azyl. Bohužel na faře se místní kněží shodli na tom, že se jedná o provokaci, Romana odmítli a podle všeho „cizí osobu“ nahlásili. Byl zatčen a vlakem eskortován do Brna. Cestou se pokusil o další útěk, neúspěšně. Poprosil ve vlaku esenbáka, zda ho nechá jít na záchod, rychle zavřel dveře a zamkl se. Policista s ostatními cestujícími dveře vylomili a Romana chytli, jak se snaží vylézt na okno. Vyšetřovatelé se ale domnívali, že se jedná o zloděje, který vykrádá chalupy, Roman byl odsouzen jen na rok kriminálu. Po smrti Stalina a Gottwalda měl být propuštěn na amnestii kriminálních vězňů, u komise byl ale odhalen a putoval na jáchymovský lágr. Na svobodu vyšel (patrně díky podobnému administrativnímu omylu, nicméně jako poslední z původní skupiny) roku 1955.
se narodila v roce 1933 v obci Louka na Horňácku (část moravského Slovácka). Její rodina se věnovala zemědělství, ale po 2. sv. válce a především po převratu v roce 1948 začali být perzekuování komunisty. Byli označeny za kulaky, zrádce a hrdlořezy. V rámci kolektivizace zemědělství jim byla zabavena značná část majetku. Její čtyři starší bratři Eduard (1922), Jan (1924), František (1928) a Antonín (1930) se v roce 1949 rozhodli utéct do Západního německa a odtamtud proti komunistickému režimu v Českoslovesnsku bojovat. Byli však chyceni na hranicích nedaleko Chebu a odsouzeni k trestu vězení, který si odpykávali v Litoměřicích. Odtamtud se podařilo útéct Eduardovi, Antonínovi a Františkovi, kteří se poté 10 měsíců skrývali především na Kopanicách, v okolí slovenského města Myjava. Po dopadení byli odsouzeni k vyšším trestům odnětí svobody, které strávili i v Jáchymovských uranových dolech. Jan, který z Litoměřic neuprchl, si kratší trest odsloužil. Za Normalizace byl uvězněn i její mladší bratr Václav (1939), za roznášení protirežimních letáků. Anna se snažila rodinu a především bratry na útěku a poté ve vězení podporovat, např. návštěvami a donáškou jídla. Pracovala jako kuchařka v různých stravovacích zařízeních. Na konci 90. let a na začátku nového tisíceletí nárazově pracovala i v Římě v Poutním domě Velehrad. S manželem má dvě děti (František a Anna). V roce 2019 žila v Louce a ve svém vysokém věku stále pracovala.
Za velkou podporu děkujeme Jihomoravskému kraji.
