Změna chutná po ananasovém džusu

Mladí lidé v osmdesátých letech už neměli přímou zkušenost s rokem 1968 jako jejich rodiče a už vůbec ne s válkou a osvobozením jako jejich prarodiče. Komunismus byl pro velkou část z nich už jen absurdním reliktem, který jim z nepochopitelných důvodů bránil v tom, aby byli svobodní. Tak to vnímal i Tomáš Ctibor (*1963), tehdejší student architektury v Praze. „Dodnes mám i ve vzpomínkách dobu do roku 1989 jako černobílou. Ta doba byla strašně šedá, všechno bylo šedý, akorát do toho svítily ty červený hvězdy se žlutýma nápisama,“ vzpomíná.

Tomáš Ctibor byl jako dvacátník fanouškem punkové hudby a podílel se na organizování různých tajných koncertů a nepovolených akcí, které byly režimu trnem v oku. Stálo ho to školu. Ačkoliv děkan byl shovívavý, Tomášovi spolužáci a vrstevníci, členové SSM oddaní komunistické straně, rozhodli, že není vhodné, aby někdo tak pochybný zastával práci architekta. Přitížilo mu, že v konformní společnosti byl podezřelý na první pohled – měl dlouhé vlasy a v uchu náušnici. To stačilo, aby se o něj při každé příležitosti zajímala Veřejná bezpečnost.

 

Z fakulty se Tomáš rozhodl odejít dobrovolně před tím, než byl oficiálně vyloučen. Díky tomu si mohl podat přihlášku na další školu a o dva roky později byl přijat na UMPRUM. Snažil se žít maximálně svobodně, ale přitom nepřekračovat hranice, které režim nastavoval, aby mohl dostudovat. Zároveň však přemýšlel, jak se po škole dostat na Západ. Měl plán na čistě formální sňatek s cizinkou, čímž by získal její občanství a mohl by legálně odejít ze země. „Už jsem dokonce měl domluvenou i nevěstu, která byla ochotná si mě vzít. Naštěstí do toho přišla revoluce,“ vypráví Tomáš Ctibor.

Na 17. listopadu 1989 měl Tomáš Ctibor naplánován sraz se spolužáky z gymnázia v Krušných horách. Intuice mu ale napovídala, že se na povolené demonstraci v Praze něco semele, a tak se druhý den do hlavního města vrátil. Kamarádi mu na fakultě oznámili, že se od druhého dne vyhlašuje stávka. Studenti de facto převzali školu, vypracovali si systém zásobování, rozdělili si role a úkoly. „Dodnes mě fascinuje z manažerskýho pohledu, jak to geniálně fungovalo,“ vzpomíná.

Tomáš se rychle dostal do stávkového výboru školy a jako zástupce studentů jednal s představiteli Občanského fóra. Spolu s Martinem Mejstříkem, dalším z tehdejších studentských vůdců, se dostal na jednání s ministry komunistické vlády – Karlem Julišem, Jaromírem Johanesem a Mariánem Čalfou. Ti byli vysláni, aby zjistili, co studenti požadují. „Já měl dlouhý vlasy, vypadali jsme divně, prostě s takovýma lidma se oni fakt nesetkávali. Najednou tam s námi seděli u stolu a řešili budoucnost této země,“ usmívá se Tomáš Ctibor. Jednání začalo někdy okolo půlnoci a trvalo přibližně čtyři hodiny. Ministři se snažili zástupce studentů nejprve zastrašit a donutit k ústupkům, později se pokoušeli najít nějaký kompromis. Na ten už ale studenti nebyli ochotní přistoupit. „Pro ně to byl šok, když jsme jim řekli, že nechceme nějakou modifikaci socialistickýho systému, ale že chceme konec a kapitalismus,“ líčí Tomáš Ctibor.

Během necelých dvou měsíců se v Československu podařilo odstranit komunistickou vládu a zavést demokracii. Po celou dobu revoluce však nebylo vůbec jisté, že se to nakonec podaří. Tomáš Ctibor vzpomíná na moment, kdy si uvědomil, že se něco významného skutečně nenávratně změnilo. Bylo to 1. ledna 1990, kdy byl Václav Havel tři dny prezidentem Československa. Spolu s Martinem Mejstříkem šli tehdy do prezidentské kanceláře, kde seděl Václav Havel a díval se na svůj vlastní prezidentský novoroční projev v televizi. „Kancelář byla furt stejná jako za Husáka. Do toho chodil číšník, který nám nabízel, jestli nechceme ananasovej džus. Já jsem nikdy předtím nepil ananasovej džus a ten den jsme jich tam s Martinem vypili snad patnáct. Ten číšník tam furt koukal, protože mu to asi připadalo úplně absurdní. To byl pro mě symbol, že ten komunista je fakt pryč.“

 

Příběh architekta a studentského vůdce Tomáše Ctibora natočili studenti Střední školy a Gymnázia EDUCAnet Liana d’Amore, Václav Kopecký, Tereza Kulhánková a Tereza Poráčová pod vedením paní učitelky Terezy Vodičkové.

 

Sdílet

Paměť národa
Na Stalina!

Podpořte vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
Pomozte nám vyprávět příběh Paměti národa.
Na Stalina!

Normalizované
životy

Podle televizního cyklu Příběhy 20. století.
Koupit knihu

Děkujeme všem, kteří nám pomáhají zaznamenat životní osudy pamětníků 20. století a vyprávět je dál.