Poslanecká sněmovna České republiky přijala usnesení, v němž vyjadřuje nesouhlas s nadcházejícím sjezdem sudetských Němců v Brně (22. – 25. května) a žádá pořadatele, aby od konání akce upustili. Paměť národa považuje za nutné se od takového postoje distancovat. Setkání našich někdejších krajanů a jejich potomků v České republice vítáme a považujeme je za dobrý počin.
Němci žili v českých zemích dlouhá staletí, naše kulturní dědictví je bez nich (stejně jako bez dalších národností) nemyslitelné. Nejen v často zmiňovaném pohraničí, ale i v Praze, Brně, v obcích kolem Jihlavy a na mnoha dalších místech vidíme dodnes stopy násilně ukončené německé přítomnosti.
Ničení mnohonárodnostní české společnosti začalo nacismem, jehož vražednou podstatu a důsledky soustavně v Paměti národa dokumentujeme. Po jeho porážce v květnu 1945 však pokračovalo bezpráví a rozvrat: z českých zemí bylo vyhnáno a zbaveno domova více než dva a půl miliónu našich německy mluvících spoluobčanů, stalo se to bez soudu, na základě nepřijatelného principu kolektivní viny. Až deset tisíc jich naši předkové povraždili, další tisíce zemřely v důsledku vyčerpání, podvýživy a poměrů v internačních táborech, mnozí si v takové situaci vzali život. Celkový počet obětí poválečného řádění odhadují historici až na třicet tisíc. V mnoha případech se obětí persekuce stali němečtí antifašisté, německy mluvící Židé, starci, ženy a děti. Na toto násilí, okrádání a vyhánění z domovů navázal v Československu komunismus, který je dále rozvinul a devastaci země prohloubil.
Nenávist vůči sudetským Němcům komunisté živili podobně jako slyšíme nyní z úst některých politiků vládní koalice. Vyvolávání nenávisti z důvodu pomsty a obavy, že bychom měli vracet zabavený majetek, považujeme za odpudivé a odsouzeníhodné. Není se za co mstít. Nacističtí váleční zločinci jsou po smrti, jejich děti a vnuci za zločiny předků nenesou vinu ani odpovědnost, veřejně odsuzují nacismus a nejednou se za přispění k rozpadu Československa omluvili. Nárok na majetek Sudetoněmecký spolek nevznáší.
Naše dějiny 20. století jsou bohužel dějinami dlouhodobé krutosti a nelidskosti. Můžeme se s nimi vypořádat jen za předpokladu, že je pravdivě a nepředpojatě zaznamenáme, popíšeme – a selhání a viny předků pojmenujeme. Paměť národa se o takový přístup snaží od svého vzniku: natáčíme vzpomínky protinacistických i protikomunistických odbojářů, obětí holocaustu, válečných veteránů, politických vězňů… A zaznamenáváme samozřejmě také vzpomínky obětí poválečného násilí na Němcích, protože bez nich je naše historie neúplná, zkreslená, nesrozumitelná.
Od pádu komunismu v roce 1989 vedou mnozí Češi a mnozí vyhnaní němečtí krajané dialog, hledají cestu ke smíření, k odpuštění a k vzájemnému porozumění. Sudetoněmecký sjezd v Brně (setkání, které se v takovém rozsahu u nás bude konat vůbec poprvé) považujeme za přirozený a důležitý krok v takovém úsilí. Jsme rádi, že naši krajané (dnes už spíš jejich děti) přijíždějí, že s námi vedou dialog a že Českou republiku považují za svůj starý domov.
Druhá světová válka skončila před více než osmdesáti lety. Jsme v Evropské unii, Německo patří k našim nejdůležitějším spojencům. Dnes nečelíme „sudetoněmeckému revanšismu“, jak by nám rádi namluvili různí extremisté – čelíme spolu s ostatními evropskými státy především ruské agresi. Nepotřebujeme, aby populistická politika vyvolávala duchy staré nenávisti a účelově vytvářela umělé problémy. Potřebujeme si rozumět, překonávat křivdy, společně obstát v otřeseném světě a vůči skutečným nepřátelům.
